Léto 2015 od 25.7 do 1.8.2015
Letošní dovolenou jsme se rozhodli nestrávit u moře, ale v tyrolských Alpách. Alpy máme moc rádi, vysokohorské túry nás už sice nelákají, ale je zde spousta přenádherných míst pod alpskými štíty, kam se rádi chceme podívat znovu .
Pro náš týdenní pobyt si vybíráme malé městečko Kirchberg in Tirol ((kuk sem). Leží uprostřed Kitzbühelských Alp, je vzdálen 6
km od známého zimního střediska Kitzbühel. Na
vrchu ve středu městečka se nachází kostel a je ho možné spatřit ze širokého okolí, stává se tak středobodem překrásných výhledů na městečko z okolních vrchů.
Mapa oblasti Kitzbuhelských Alp (kuk sem)
Letošní dovolenou jsme se rozhodli nestrávit u moře, ale v tyrolských Alpách. Alpy máme moc rádi, vysokohorské túry nás už sice nelákají, ale je zde spousta přenádherných míst pod alpskými štíty, kam se rádi chceme podívat znovu .
Pro náš týdenní pobyt si vybíráme malé městečko Kirchberg in Tirol ((kuk sem). Leží uprostřed Kitzbühelských Alp, je vzdálen 6
km od známého zimního střediska Kitzbühel. Na
vrchu ve středu městečka se nachází kostel a je ho možné spatřit ze širokého okolí, stává se tak středobodem překrásných výhledů na městečko z okolních vrchů.
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Sobota 25.7. - Příjezd
Z domova jsme vyjeli v 8 hodin ráno. Zvolili jsme trasu poněkud delší, abychom si po dlouhé době mohli prohlédnout místa, která jsme už dlouho nenavštívili a kde jsme dříve už pár pěkných dovolených strávili. Naše cesta autem vedla k hranicím na Sedlčany, pak Příbram - Strakonice - Vimperk - Kubová Huť a Strážný. Jak jsme po tolika létech projížděli známými místy, byli jsme překvapeni, že se zde ani tak moc nezměnilo. Jedině hraniční přechod ve Strážném nám připadal nějaký jiný. Chata v Kubové Huti, ve které jsme kdysi často pobývali je na prodej. Ach jo, paní a pán Zdychincovi už to tam tedy nevedou. Škoda - ach ten čas letí ...
Od
hranic jsme směřovali k německému Passau, pak jsme pokračovali mimo
frekventovanou dálnicí směrem k Sant Johan in Tirol. Jeli jsme pomalu,
kochali se krajinou, nikam jsme nepospíchali, pojídali jsme obložené
chlebíčky z domova, pojídali mrkvičku, jablíčko a banánek. Nicméně po
poledni už jsme pocítili chuť na nějakou teplou mňamku. Zastavili jsme
tedy na oběd v německém příhraničním malém městečku Marquarstein ( kuk sem) . Staré domy s malbami na stěnách nás jistě utvrdily v tom, že jsme v Bavorsku.
Poobědvali jsme venku ve velmi příjemném prostředí rodinné restaurace Hofwirth zur Post. Dali
jsme si výborně připravené ryby na bylinkách, Zanderfilet (filet z
candáta) a Seeforelle (pstruh). K tomu jako příloha žluťoučké, velmi
chutné brambory a míchaný salát (je zde dost obvykle, že si salátek vybírá
host sám dle volného výběru z restauračního bufetu). Po takto skvělém
obědě jsme odpočati nastoupili do auta a pokračovali směrem k rakouským
Alpám. U města St. Johan nás zastihla silná bouřka. Rozhodli
jsme se raději vyčkat a zastavili jsme u nákupního střediska Spar a
ten plonkový čas jsme využili k malému nákupu jídla na večer. Přečkali jsme takto v
bezpečí nejsilnější nápor deště. Dál jsme pokračovali už jen za mírného
poprchávání.
Minuli jsme Kitzbühel a pak to byl už jen kousíček do cíle naší letošní dovolené. Pension Villa Lisa v Seestrasse 12, (kuk sem), který jsme si zarezervovali už dávno předem, jsme bez problémů našli.
Minuli jsme Kitzbühel a pak to byl už jen kousíček do cíle naší letošní dovolené. Pension Villa Lisa v Seestrasse 12, (kuk sem), který jsme si zarezervovali už dávno předem, jsme bez problémů našli.
Vstoupili
jsme do pensionu, ve vstupní hale bylo útulno a příjemně, v recepci
jsme nikoho nezastihli, zazvonili jsme tedy nesměle na zvonek, za malou
chvilku se objevil p. Brunner, manžel majitelky, předal nám kartu od pokoje č. 106 v prvním patře a popřál nám hezký pobyt. Bezva, vše s rezervací klaplo. Byla jsem na sebe pyšná, protože jsem vše vykomunikovávala sama v němčině. Je to
poměrně malý pension, a tak nás překvapil nový krásný výtah. Rozhodně jsme jej neváhali použit při tahání svých
zavazadel a jak se později ukázalo, hodil se i po našich dlouhých pěších výletech.
Byla
jsem velmi zvědavá, jak bude suita s balkonem vypadat. Z fotek na internetu jsem jí byla úplně okouzlena, nebudu však v reálu zklamána? Jak se ale hned ukázalo, moje obavy byly
zcela zbytečné. Suita s balkonem vypadá přesně tak jako na obrázku ne webových stránkách pensionu. Je
prostorná, vybavena nábytkem v tyrolském stylu, zařízena jednoduše a
střídmě, přesto prostředí působí elegantně. Proutěná lehká křesílka a k
nim krásný sekretářík, no to nemá chybu. Spousta úložného prostoru,
koupelna s vanou veliká, toaleta oddělena, vše stoprocentně čisté a
nablýskané. Byla jsem nadšená :)
Byla
jsem velmi zvědavá, jak bude suita s balkonem vypadat. Z fotek na internetu jsem jí byla úplně okouzlena, nebudu však v reálu zklamána? Jak se ale hned ukázalo, moje obavy byly
zcela zbytečné. Suita s balkonem vypadá přesně tak jako na obrázku ne webových stránkách pensionu. Je
prostorná, vybavena nábytkem v tyrolském stylu, zařízena jednoduše a
střídmě, přesto prostředí působí elegantně. Proutěná lehká křesílka a k
nim krásný sekretářík, no to nemá chybu. Spousta úložného prostoru,
koupelna s vanou veliká, toaleta oddělena, vše stoprocentně čisté a
nablýskané. Byla jsem nadšená :) Rychle jsme vybalili a šli se projít do městečka a vstřebat první dojmy z Kirchbergu. Sice trochu pršelo, ale to nás nemohlo odradit. Deštníky máme, tak přece nebudeme čučet v pokoji.
Městečko se ukazuje přesně takové, jak máme rádi. Ani moc velké, ale ani moc malé. Kostel, škola, pošta, čtyři menší nákupní střediska, pár obchodů, na každém kroku hotýlek nebo pension, restaurace a kavárna. Ulicemi se jde trochu do kopce, trochu z kopce, hlavní třída vede údolím , tj. po rovině.
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Neděle - 2. den
Ráno začínáme snídani v přízemí pensionu. Vše je perfektně připravené, stoly krásně prostřené, o vzorné čistotě ani nemluvě. Snídaně se podává formou bufetu. Jen čaj a kávu, teplé párečky nebo vajíčka servíruje přímo majitelka, paní Brunner. Je to velmi sympatická paní ve středním věku, je oblečena do tradičního tyrolského kroje. Později jsme se dozvěděli, že si jej obléká jen o sobotách, v neděli a ve svátky jakožto projev úcty ke zdejší tradici. Počasí bylo docela přívětivé, tak jsme se s radostí posadili ke stolu na zahradě. Měli jsme tak výhled přímo na horu Gaisberg, kam jsme se hned po snídani chtěli jít podívat.
Po snídani jsme si sbalili mapky a baťůžek se svačinkou. Oblékla jsem se dost teple, předpověď počasí nebyla zrovna na plavky. I manžel přispěl k tomu, že jsem si vzala na sebe vše, co se dalo. Já totiž první dny kdekoli, kam přijedeme, mám problém se zorientovat, takže manželovy informace o nadmořských výškách, délce a směru trasy ani moc nevnímám a považuji tyto informace pro mě zcela zbytečné. Jediné, co jsem si z jeho popisu plánované cesty pamatovala, byl výjezd na horu Gaisberg lanovkou. Inu děvče, jsi teď v Alpách, vyjedeš lanovkou na velehoru, tak se pořádně obleč, aby tě počasí nepříjemně nezaskočilo!
Už jak jsme šli cestičkou mezi loukami k lanovce, začalo šajnit a mě začalo být jaksi podivně mdlo. Ach jo, to to začíná :(. Naštěstí jsem brzo přišla na to, že moje vrstvené oblečení odpovídá spíše zimní túře, nikoli červencovému výletu a tak jsem postupně sundávala své svršky a nastrkala je do baťůžku. Na lanovku jsem už nastoupila svěže a plná energie.
Koupili jsme si u pokladny jízdenku, raději i zpáteční (12 EUR/os) a nasedli na sedačkovou lanovku (837-1289 m). A protože sluníčko se už definitivně prodralo z mraků, bylo i cestou nahoru co obdivovat.
Lanovka nevede přímo na vrchol hory Geisberg (1770 m), ale končí pod ním ve výšce pouhých 1289 m. Odsud vedou po okolních hřebenech turistické trasy s různým stupněm náročností. My jsme si vybrali okruh asi 2 hodinový, lehčí, slibující panoramatické výhledy do okolí. Tento okruh nám pro začátek doporučovala i p. Brunner, není potřeba se zničit hned při prvním výletu. Ukázalo se však, že námi vyhlídnutá trasa je uzavřena, o čemž asi paní pokladní avízovala páru, který si kupoval lístky před námi. My jsme tomu sdělení věnovali pramalou pozornost, a tak jsme nahoře koukali "jako puci".
No nic, včerejší bouřka udělala na cestičkách asi neplechu, a tak pro bezpečnost návštěvníků cestu raději uzavřeli. Řekli jsme si, žádný problém, přece nám to výlet nezkazí, místa pro chůzi je tu všude dost. Prohlédli jsme si okolí lanovky, udělali pár foteček na památku, minuli turistickou chatu Gaisbergalm a vydali se na cestu dolů do Kirchbergu. Zpáteční jízdenku lanovkou jsme tedy nevyužili, nijak zvlášť nám to nevadilo, on byl totiž rozdíl v ceně mezi jednoduchou a zpáteční jízdou nepatrný, pouhé 2 EUR/os. Vlasně nám to bylo úplně jedno. Bylo nádherně, cesta příjemná a pohledy na Kirchberg a okolní hory odevšaď překrásné. Sestupovali jsme dolů po sáňkařské dráze a byla to zároveň i naučná stezka. Čas od času jsme míjeli náučné tabule, podél stezky byly často umístěné červené lavičky pro posezení a odpočinek.
Asi v půli cesty jsme došli k přírodnímu jezeru/koupališti Gaisbergsee (1054 m). Mysleli jsme si, že voda bude hodně studená, ale nebylo tomu tak. Bbylo kolem 10-té dopoledne, pro návštěvníky koupaliště tedy ještě brzo. Nádherná scenérie, ticho a klid.
Odpočinek a občerstvení jsme si pak dopřáli o pár metrů níže, na statku Obergaisberg (1060m). Bylo to krásné nedělní předpoledne, poseděli jsme venku, já u kapučína s opravdu našlehaným hustým mlékem, spíše bych to odhadovala na smetanu a manžel u pívečka. Ostatní hosté vypadali jako místní, kteří vyjeli nahoru na statek autem navštívit příbuzné. Byla zde cítit rodinná pohoda a přívětivá nedělní atmosféra. Poseděli jsme tedy, krásně zameditovali a pokračovali v sestupu. Cesta se už nyní odklonila od sáňkařské dráhy a pokračovala jako Gaisbergrunde lesem podél Scherrgrubu. Tou jsme sešli dolů až do části Kirchbergu zvané Seeholz a ulicí Stockelfeld jsme došli do centra Kirchbergu, odkud to byl již kousek do našeho pensionu Villa Lisa v ulici Seestrasse.
Dopolední pěší trasa vyšla dle mého krokoměru na 6,8 km a čistá chůze trvala necelé 2 hod
Jelikož se naše žaludky dožadovaly něčeho dobrého, zastavili jsme se na oběd v zahradě restaurace Gasthof Brauwirt v ulicí Neugasse, vzdálené jen pár metrů od Villy Lisy. Vybrala jsem si dle mého odhadu jídlo dietní, "gebackenes Hüne mit Saltzkartofel und Salat" . Manžel se těšil na Jägerschnitzel. Můj odhad se ukázal jako nesprávný, protože se ukázalo, že "gebackene" znamená nejen pečené, ale i smažené. Přede mnou se objevil totiž talíř s obrovským krůtím obalovaným, tedy smaženým řízkem. Naopak, manžel měl na talíři přírodní vepřový libový plátek masa, houbovou omáčku a sprecle. Co zbývalo ? Jídla jsme si vyměnili. Velký požitek z jídla neměl ale ani jeden z nás. Na vině nebylo to nebohé jídlo, zlobila jsem se na sebe, že se ta jídla v němčině snad nikdy nenaučím! Já se v jídle tzv. nimrala, porce byla obrovská i pro normálního jedlíka, natožpak pro mě. Z omáčky jsem vybírala lišky, protože houby taky nesmím, z plátku masa jsem si odkrajovala jen ty nejméně kořeněné, protože kořeněné taky nesmím, ostatní jsem odkládala na okraj talíře. Jen těstovinové specle jsem jedla normálně a ušetřila je svému nimrání. Manžel při pohledu na mě ztrácel hlad i chuť na "své" lahodné krůtí řízečky. Tak takhle tedy mamko příště neee ...
Po obědě jsme došli do pensionu, odpočinuli si a po siestě jsme se vydali prozkoumat okolí z druhé strany pensionu. Šli jsme pár metrů ulicí Seestrasse k přírodnímu koupališti Badesee a dále stezkou lesem a loukou k další stanici lanové dráhy, a sice na Fleckalm. Tady jsme si to jen zběžně prohlédli a pokračovali dál. Přešli jsme silnici, minuli farmu v Klausen a dostali jsme se na tzv. Wanderweg Hennleitenweg/Achenpromenade, což je stezka pro pěší a cyklisty podél říčky Ache a železniční trati. Dali jsme se po ní doleva a došli do části Kirchbergu zvané Weinberg, kde jsme stezku opustili, podešli jsme viaduktem železnici a ocitli jsme se u nádraží v Kirchbergu.
Centrem jsme se proplétli k Infocentru, kde jsme se chtěli dovybavit mapkou města a doplnit prospekty s tipy na další "vandry", jenže v neděli bylo bohužel zavřeno. Nějaké prospekty byly k dispozici i venku na stojanu u budovy, ale plánek města tam nebyl. Zkusíme to zítra.
Na náměstí Dorfplatz jsme se zastavili v restauraci Bechl, poseděli venku u pívečka (Bier) a vody bez bublinek (Wasser ohne Gas) a u toho jsme pozorovali nedělní hemžení turistů a místních v centru městečka.
Volnou procházkou jsme pak došli do naší Vily Lisy.
Odpolední procházka včetně kličkování centrem nám dle krokoměru vyšla na 5 km a trvala necelé 2 hodiny
Sluníčko ještě svítilo, a protože náš balkón byl situován na západ, bylo zde ještě v tuto podvečerní dobu příjemné posezení. Udělala jsem obložené housky a čajík a relaxovali jsme. Manžel sledoval u rakouské telky závěr Tour de France a já z křesla na balkoně "čučela" na okolní zelené kopce a kopečky.
První den stál za to, byl plný zážitků, krásných panoramat a příjemné únavy.
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Pondělí - 3. den
Prší a pršelo i v noci. Obloha šedá, nízké mraky zakrývají jinak zelené kopce. Zcela dle předpovědí počasí, kterou jsme pro tuto oblast viděli na internetu v aplikaci "YR" . Mělo by přestat kolem 10-té, ale při pohledu z okna by tomu věřil asi málokdo. Řekli jsme si, že nám počasí vadit vůbec nebude, slunka a vedra jsme měli doma už příliš, a tak ochlazení vlastně vítáme.
V plánu jsme dnes měli návštěvu města Kitzbühl a pak stezkou podél jezera Schwarzsee zpět do Kirchbergu. Žádné převýšení, délka přijatelná i za deště. Oblékli jsme se do nepohody (i já dnes opravdu správně :), vzali z kufru auta velké deštníky a vyrazili. Oproti původnímu záměru jsme způsob cesty do Kitzbuhlu změnili, a sice svezli jsme se vlakem.
Cestou na nádraží jsme se zastavili v Infocentru na Dorfplatz , kde jsou k dispozici všechny možné mapky a informace a taky jízdní řády vlaků a autobus. Navštívit infocentrum hned na začátku pobytu se ukázalo opět jako správná volba. Infocentra jsou totiž jak v Rakousku, tak v Německu skutečně velmi dobře vybavena, zdarma jsou k dostání poměrně podrobné mapky města, blízkých obcí a okolí. A to vše obdržíte od sympatických dám, ochotných vám s úsměvem cokoli splnit. 
Po Bahnstrasse jsme pokračovali ke kirchberskému nádraží. Nádraží v Kirchbergu je malé, má dvě nástupiště a všude je čisto. Obsluhu tu nehledejte. Lístek si zakoupíte v automatu, návod je srozumitelný a intuitivní v němčině nebo angličtině. Pár stisků tlačítka a lístek máte najednou vytištěn dole v přehrádce. Cena lístku z Kirchbergu do Kitzbuhlu ( dvě stanice) pro jednu osobu je 2,3 EUR.
Odjížděli jsme z nástupiště č.2 v 10:08, vlak přijel přesně na minutu, žádné davy lidí ani na nástupišti ani ve vlaku. Všeho tak akorát. Jeli jsme krátce, asi tak 10 minut, vystupovali jsme hned druhou stanici Kitzbuhl-Hahnenkamm a ocitli jsme se přímo u lanovky na slavný vrchol sjezdovky Hahnenkamm. Protáhli jsme se uličkami na pěší zónu. Město se teprve probouzelo a bohužel stále pršelo. Abych pravdu řekla, moc se mi fotit ani nechtělo. Město na mě nezapůsobilo, tak jak by se slušelo. Určitě za teplejšího slunečného počasí by krásné domy, venkovní kavárníčky a restaurace působily jinak. Našli jsme si pekárnu s posezením v teple, dali jsme si koláč (Kuchen)- linecký a švestkový a kapučínko k tomu.
Rozhodli jsme se nezdržovat dlouho ve městě a vydali jsme se raději hned na naši plánovanou cestu směrem k jezeru Schwarzensee. Všude jsou ukazatele, mapku vlastně ani nepotřebujete, cesta nám měla trvat hodinku. Šli jsme stezkou pro pěší a cyklisty podél železnice a říčky Ache. Stezka je asfaltová, což jsme dnes za deště uvítali. Je zcela rovinatá, žádné stoupání ani klesání. Postupem času pršet přestávalo, mohli jsme dokonce stáhnout deštníky a nakonec i bundy. Obloha se už také vyjasňovala a mezi bílými mraky se ukazovaly zelené kopce a rázem jsme byli u jezera Schwarzsee. Dnes bylo zcela opuštěné od koupánichtivých návštěvníků. Vypadalo to tam jako na konci sezóny a Černé jezero bylo v tento zatažený deštivý den opravdu černé. Minuli jsme golfové hřiště a šlapali dál.
Podél celé trasy je osazeno hodně laviček k odpočinku (jsou vždy červené :). Jednu pauzičku na svačinku z baťůžku jsme si také udělali. Na rozcestí Klausen jsme z pěší stezky uhnuli doprava a kolem statku Klausen jsme došli k hlavní silnici. Zde jsme přešli na druhou stranu a došli ke stanici lanovky Fleckalm (už jsme tu včera odpoledne byli) a lesem jsme pokračovali k hornímu břehu koupaliště (Badesee) v Kirchbergu. Minuli jsme školu a došli jsme do centra. Byl čas oběda (no ono spíše pozdního oběda), a tak jsme zakotvili v příjemné rodinné restauraci Kirchenwirt v ulici Neugasse.
Po zkušenosti s objednávkou včerejšího oběda, jsem šla na to jinak. Prvně si musím říct o malou porci, za druhé se musím zmínit o tom, že držím žlučníkovou dietu, tudíž potřebuji takové jídlo, jehož příprava vyloučí smažení, koření a česnek, povoleny jsou jen bylinky. To jsem tedy na sebe zvědavá ! Inu, ukazuje se, že mladá servírka nejen že mé prosbě rozuměla, ale bezchybně vše zařídila u kuchaře. Byla jsem štěstím a hladem celá bez sebe. Na talíři jsem měla menší plátek kuřecího masa, ugrilovaného zcela nasucho a k tomu kopeček rýže. Štávu z masa se zeleninou jsem dostala v separé omáčkovníku, a tak jsem si libovolně mohla své suché menu ošťavnit. JO JO a třikrát JO. Pochutnala jsem si, skoro všechno snědla, a tak jsem i manželovi nepřivodila nechutenství při konzumaci jeho grilovaných jatýrek se špekem a zeleninou. Přesně se vyplňuje rčení "líná huba, holé neštěstí".Naše dopolední vycházka dle mého krokoměru byla 10 km a trvala čisté chůze 2,5 hod.
Během našeho poobědního šlofíka se počasí zcela umoudřilo a vysvítlo i slunko a tak jsme vyrazili na odpolední vycházku. Nejdříve jsme došli hlavní ulicí Kitzbühelstrasse na okraj města k nákupnímu středisku Spar a Billa. Koupili jsme si něco malého ke studené večeři. Pro zpáteční cestu do centra jsme si zvolili stezku podél říčky Aschauer Ache. Cestou jsme pokukovali po útulné kavárníčce, byla chuť na "Kuchen" a zmrzlinu. Našli jsme takovou, usedli do pohodlných křesílek, jenže vypadalo, že už je tak nějak před zavíračkou, protože si nás personál nějak nevšímal a poletoval uklízeje sem tam. Tak jsme se zvedli a šli jinam. Hned naproti na Dorfstrasse jsme si na zahrádce restaurace Brechtwirt dali štrůdl a čajík a zmrzlina také byla. Poseděli jsme, zase pozorovali turisty a ten líný frmol kolem, já si psala do notýsku zápisky a dojmy a bylo nám moc fajn.
Odpolední vycházka byla dle mého krokoměru 3 km dlouhá a trvala čisté chůze necelou hodinku
------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Úterý - 4. den
Dnes neprší, můžeme tedy do hor. Našli jsme horskou túru, která vypadala slibně, fyzicky bych mohla stačit a vidina krásných panoramat se sjezdovkou Hahnenkamm mě lákala. Ihned po snídani jsme vyrazili k lanovce na Fleckalm, cestu k lanovce jsme už měli v malíčku. U pokladny jsme si koupili opět zpáteční jízdenku pro případ, že by se počasí zhoršilo. Cena jízdenky za osobu : zpáteční 22 EUR, jednoduchá 18,5 EUR. Lanovka je kabinková. Je ještě brzo dopoledne, pro některé jedince ještě ráno, turistů je minimálně. V kabince lanovky jsme byli sami dva.
Každá kabinka je označená jako stát s jeho státní vlajkou, vypadalo to pěkně a pro ty, kteří se lanovkou bojí, je to hezký nápad, protože je blížící se kabinka nesoucí název země hezky odpoutá od nepříjemných pohledů dolů pod sebe.
Dojeli jsme nahoru, z výšky 800 m jsme lanovkou došplhali do výšky 1802 m. Zorientovali jsme se kolem dokola, prostudovali značení tras a obdivovali jsme rozhledy dolů do údolí. Vydali jsme se po stezce označené jako Panoramaweg, která vedla kolem horského jezera Ehrenbach a dále ke kapli Bernhardkapelle.
Hned na začátku stezky jsem došli k velké tabulové mapě, na které byly zakreslené dle realu horské štíty, které se pře námi rozprostíraly. Místo bylo opatřeno i dalokohledem. Krásně jsme tak mohli identifikovat okolní hory a štíty. Konečně jsme zjistili, který štít této oblasti vévodí a který nás už provázel při včerejším výletě. Je to Kitzbuhelhorn. Také jsme konečně rozpoznali horu Hohe Salve, která se často objevovala v prospektech.
Výhledy do okolí a do krásně zelených nižších horských pahorků a údolí byly skutečně dechberoucí. Byla jsem z té krásy kolem úplně naměkko. Zalesněné kopce, nádherně zelené louky, sem tam zasazená horská usedlost, to jsou obrázky charakteristické pro tuto část Alp.
Postupně jsme sešli do výšky
1668 m ke startu sjezdu Hahnenkamm. Díky věhlasu slavného sjezdu zde
bylo i v tak časnou dopolední hodinu dost turistů. Je možno se sem
docela pohodlně dostat jak lanovkou z Kitzbühelu, tak od lanovky
Fleckalm. 
Mladí, starší, děti i senioři, každý je zvědav na sjezdovku Hannenkamm. Všichni byli příjemně naladěni, zdravilo se pozdravem Grüss Gott, Servus anebo Hallo. Když se postavíte na start Hannenkammu a kouknete dolů do té strašné propasti, tak si říkáte, že se to nedá sjet. Je to sklon "jako prase", fotky či televizní záběry vystihnout ten sklon svahu zcela nedokážou.
Nějakou dobu jsme se pohybovali dolů po trase sjezdovky. Brzo jsme však přišli na to, že toto není nic pro nás. O radosti z pohybu a výhledů nemohla být vůbec řeč. Sklon byl velký, pro kolena a klouby je takový sestup zbytečně namáhavý a nepříjemný. Uhnuli jsme tedy ze sjezdovky na trasu, která je sice delší, ale o hodně pohodlnější a poskytovala opět pěkné výhledy a turistů už zde bylo minimálně. Šlo se zase krásně. Pěší sestupy dolů po sjezdovce si už od doby "feierkoglu" hlídám, zítra chci taky chodit !Minuli jsme další horské jezero, Seidelalmsee, šli kolem voňavých luk plných bylinek, zejména šalvěje, kolem spoustu keřů borůvek a brusinek. Krávy pasoucí se na pastvinách s prudkým sklonem ohlašovaly svou přítomnost široko do okolí cinkajícími zvonky.
Pokračovali jsme k horské chatě Seidelalm, kde jsme si plánovali odpočinout a bude-li to možné, pak i něco zakousnout, protože byla doba oběda. Chata Seidelalm je skutečně hodně stará horská bouda. Venku na louce je pár dřevěných stolů a lavic, které už něco pamatují.
Ale vše je opět čisté a atmosféra přívětivá! Turistů bylo docela dost, vypadalo, že jsou všechny místa obsazena, už jsme si mysleli, že budeme muset odejít, ale najednou se místečko objevilo a mohli jsme si objednat. Mě stačil bohatě silný hovězí vývar s nudlemi a manžel měl co dělat, aby zvládl porci pravých tyrolských špekových knedlíků.
Poseděli jsme, odpočinuli, pozorovali návštěvníky, obdivovali okolí a pak jsme zase vykročili vpřed směrem na Kirchberg. Trochu nás mátlo značení tras, protože ne vždy jsme našli na mapě to, co nám sděloval rozcestník. Drželi jsme směr na Schwarzsee a tak jsme se neztratili :). Po sestupu do údolí jsme se napojili na cyklo-pěší stezku podél říčky Ache, kterou jsme částečně šli už včera. Využili jsme odpočínkovou červenou lavičku, posvačili a šupajdili kolem statku Klausen, lanovky na Fleckalm až do naší Villy Lisy. Ucaprtani, ale hodně spokojeni, jsme se vrátili kolem třetí odppoledne.
Dali jsme si sprchu, trošku odpočinuli a šli do města do cukrárny na náš vysněný Kuchen a zmrzlinu.
Celem byl náš dnešní výlet dlouhý 21 km a šlapali jsme skoro 5 hodin
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------
Středa - 5. den
Probuzení opět do zatažené oblohy, kopečky schované v bílých mracích. Předpověď počasí s takovým stavem počítala, nám se s tím smířit moc nechtělo. Kolem 10-té se mělo se sice vyčasit, no ale kdo ví, že ?
Pro dnešek jsme si vybrali rovinatou trasu. Do Westendorfu jsme jeli vlakem (zase cca 10 minut) a pak cyklostezkou pěšky přes Brixental do Kirchbergu. Takže na opačnou stranu v údolí než je Kitzbühel. Vlak odjížděl už v 9:05, a tak jsme hned po snídani vyrazili. Jak jsme došli k můstku přes říčku Ache, těsně před centrem, tak jsme zjistila, že jsme bez deštníků. Jít na vycházku bez nich by bylo za tohoto počasí velkou chybou, na odpoledne zase předpovídali déš´t.
Manžel se pro deštníky obětavě vrátil a já pokračovala v cestě na nádraží sama. Vykračuji si vesele a tu jsem znejistila, trefím já tam vůbec ? Jdu s manželem vždy jako ovce a o mém chabém orientačním smyslu se už všeobecně ví. Oddechla jsem si, jak jsem uviděla městkou směrovou tabuli s nápisem Bahnhof, tj. nádraží. A už jsem se ocitla v ulici Bahnstrasse a na dohled jsem měla nádražní budovu.
Cesta vlakem trvala chviličku, cca 10 minut. vystoupili jsme a vydali se hlavní silnicí na Brixentahl. Za obchodem a provozovnou uměleckého kovářství jsme podešli viaduktem železnici a už jsme byli na značené cyklostezce. 
Pohodlnou chůzí po asfaltové stezce v idylické krajině jsme došli k malému městečku Brixental. Uhnuli jsme ze stezky, abychom si městečko i prohlédli, zastavili jsme se v Infocentru u radnice. Opět jsme se přesvědčili, jak velkolepě je vybaveno prospekty, mapkami a vstřícnou atmosférou. Potom jsme se vrátili zpět na naši cyklostezku. Na oběd jsme se chtěli zastavit u malého jezera Edlersee, kde se nachází rybařská restaurace Gasthaus zum Fischerstadler a kterou nám doporučila paní Brunner.
Restaurace je taková nenápadná, ze stezky není ani moc vidět. Kdybychom o ní nevěděli, určitě bychom ji minuli. Bylo ještě časné poledne, hostů bylo jen pár. 
Příjemně se sedělo u stolu na hrázi rybníka. Sluníčko svítilo a bylo teploučko. naši pozornost upoutal číšník. Připomínal nám jak svým zjevem, tak i chováním Saturnina. Jako by mu z oka vypadl, okazale zvedá manželovi deštník, no zcela on. Bylo nám trapně si ho vyfotit, ale určitě by to byl cenný skalp.
Vybrali jsme si jídlo, já zase suverenně požádala o dietní úpravu ryby. Vždy si dáváme každý něco jiného, já měla pstruha (Forelle in Kraut) v bylinkovém balu s bramborem a salátem a manžel filet z lososa (Lachs in Sosse) s omáčkou. Jidlo bylo vynikající, ani jsem se v tom nenimrala, pomaličku jsem ukusovala kousíčky lahodné rybky a k mému překvapení jsem toho snědla docela dost.
Zde je zvlášností nebo zvyklostí (to nevíme) , že si host může chytit rybu sám a pak si ji nechat v kuchyni připravit. Rybářské náčiní máte buď své nebo vám vše potřebné půjčí. Je to asi dost oblíbené, protože přicházely postupně rodinky, mužská část šla většinou chytat a ženská si spokojeně seděla v restauraci a klábosila.
Po dobrém obídku, který manžel zakounčíl kafíčkem (oni zde presso vyslovují skutečně jako espreso) jsme pokračovali v cestě dál. Bundy už sme nepotřebovali, nakonec se vyklubal moc pěkný den. Asi to bylo tím, že jsme celou cestu táhli ty velké deštníky. Posloužily nám však dobře jako ukazovátka směru cesty na rozcestníku při dokumentaci trasy.
Cesta byla pohodová, tak akorát po včerejším delším výletu, dobrá pro rozhejbání již ztuhlých svalů. Šli jsme stále po asfaltové cyklostezce, pořád po rovině. Minuli jsme pár rodinných usedlostí podél cesty, udělali jsme si dvě krátké přestávky na červených odpočínkových lahvičkách, které jsou v pravidelných intervalech osazeny po celé cyklotrase. V mapě je tato trasa nazvaná jako Kirchberg-Brixen-Runde nebo také Urzeitweg (cesta pravěku ? to teda netuším proč, nic pravěkého jsme nikde neviděli).
Docaprtali jsme domů docela unaveni, dali jsme si sprchu a odpočívali a najednou se spustil prudký liják. Z večerní vycházky tedy sešlo, k jídlu jsme vyhrabošili něco ze svých zásob, povalovali jsme se na pokoji při telce a vybírali cestu na zítřejší den.
Dnešní výlet byl dlouhý 10,8 km a trvala nám 2:40 hod.
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------
Čtvrtek - 6. den
Ve čtvertek jsme se rozhodli jít do kopců, a sice na tu stranu, kam koukáme celou dobu z okna pokoje, tj. do části Sonnberg (Slunečný vrch). V plánu byl statek Filzenhof, jenže po poradě s p. Brunner jsme plán změnili. Ne, že by nás paní Brunner od návštěvy zcela odrazovala, to by si asi nedovolila, ale upozornila nás na jiný statek v této části, který není tak turisticky známý a prý tam mají výbornou domácí tyrolskou kuchyni. Rady paní Brunner se nám zatím odvědčily a proto jsme poslechli i dnes a vyrazili k horské chatě Rötzenhof v části Hintersonnenberg. Jak už bylo naším zvykem, vyrazili jsme hned po snídani kolem deváté. Na odpoledne hlásili totiž zase déšť, chtěli jsme výlet absolvovat pokud možno bez něj.
Řídili jsme se žlutými ukazateli. Nejdříve jsme stoupali asfaltovou cestou, kolem idylických usedlostí ve Spertendorfu. Některé starší zemědělské usedlosti mají na střeše krásné dřevěné zvoničky.
Pak jsme šli lesem, a hodně prudce do kopce, uff zapotila jsem se.
Z lesa jsme vyšli u statku Stockerhof . Minuli jsme statek a pak jsme zamířili dle ukazatelů opět na lesní úžší cestu a stále do kopce.
Pokračovali jsme zase lesem a když jsme po chvilce z něj vyšli, měli jsme již chatu na dohled. Až jsme tomu moc nechtěli věřit, že chata, kterou vidíme je již Rözenhof.
Výstup k ní jsme zvládli nějak podezřele rychle, bylo teprve půl jedenácté. Ale bylo tomu skutečně tak. Čas našeho výstupu odpovídal
údajům avizovaným na ukazatelích, my jsme jim ale moc nedůvěřovali,
protože jsme se již nejednou přesvědčili, že nezohledňují stoupání či
klesání. tenktokrát se ale nemýlily. Chata Rötzenhof nás vítala. Před chatou stoly a lavice, na lavicích polštářky a deky, všude panoval klid a mír. Pro hosty ubytované v chatě i pro personál byl čas po snídani, nikdo si nás nevšimnul. Že by tu už někdo dorazil na oběd, to nikoho nenapadlo :). Jelikož sluníčko prosvítalo mezi mraky, usedli jsme na lavici venku u chaty, kochali se idylou zdejší přírody a nic nám nechybělo. Po chvilce takového bláhového rozjímání jsme ale zjistili, že sluníčko je pryč, studený větřík profukuje pod naše trička, sice funkční, nicméně spocená, a tak jsme se přesunuli dovnitř kouzelné chaty.
I tu si nás už personál všimnul, objednali jsme si nejdříve pití a v zápětí už i jídlo. Já si objednala Spetzle mit Souse fur kleine Gaste a manžel Käsespetzle mit Salat. Fotka jídla musela být, to bylo něco tak dobrého, že se mi sbíhají sliny i dnes, jak o tom píšu. Řeklo by se, úplně jednoduché jídlo, těstovinové noky, přirovnala bych je k mému hustšímu polévkovému kapání a polité řídkou šťávou z vepřové pečeně, ale netučnou, prostě tak akorát, posypané petrželkou. Jenže ta domácí čerstvá příprava Spetzli z toho udělá opravdu bombu. Paní Brunner měla zase pravdu. Její doporučení se skutečně vyplatí realizovat. Käsespetzle, to jsou taktéž ty čerstvě připravené těstovinové noky, pak promíchané s osmahnutou cibulkou na slanině, vše pak zamíchané a zapečené v pánvičce, kde se to ještě posype jemnoučkými škvarkami a nakonec posype petrželkou. Strašně dobré. S porcí sýrových spetzlí se slaninou měl manžel samozřejmě co dělat, ale tak mu chutnaly, že sice pánev nevypráznil úplně, ale moc na dně toho nezbylo. A jak jsme to tak dlouho pojídali, tak i já jsem celou tu svou porci nakonec snědla - no dlouho u mě nevídaný jev.
Jak přicházela doba polední, hostů pomalu přibývalo. Nebylo žádné velké vedro, a tak se chata uvnitř začínala plnit. Ale to my už byli hotovi a vydali jsme se na cestu zpět. Dolů jsme šli po silnici, potkali jsme několik aut, která se šplhala vzhůru k chatě, poznávací značky byly místní, takže si zde jednu dopřát a labužnicky vychutnat svá tradiční jídla i místní. Cesta dolů byla pohodová, zastavili jsme se ještě v obchodě "M" (slušně zásoben zeleninou a ovocem) a do pensionu jsme se vrátili kolem druhé odpolední.
Dopolední toulání bylo cca 9 km dlouhé a trvalo 2:20 min
Pozdě odpoledne jsme se pak ještě vypravili do Kirchbergu, obešli obchůdky se suvenýry, cetky, apod. Obešli ještě místa v centru, kde jsme doposud nebyli a došli k lanovce Gaisberg z opačné strany. Byla to pěkná večerní procházka, byť stále hrozil déšť.
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------
Pátek - 7. den
Poslední den našich kitzbühelských alpských výletů. Probuzení do sluníčka, obloha - azúro. Jedním slovem - krása. Při snídani jsme opět vyzpovídali p. Brunner, kam se dnes vydat na cestu a jednoznačně nám doporučila Aschau.
Tento směr jsme na pátek sami také plánovali, jenže trošku jinak. Mysleli jsme dojít do Aschau pěšky z Kirchbergu podél říčky Ache. Paní Brunner nás upozornila, že vycházka je to sice lehká, ale poměrně nudná. Máme prý jet do Aschau autem, zaparkovat ho na parkovišti a pak se vydat po značené trase Wanderweg Untergrund k horské chatě Labalm. Uvidíme scenérie, které tají dech. Inu, poslechli jsme ji, zatím se nám to vždy vyplatilo.
Cesta vedla na začátku stále podél asfaltové silnice (auta měla vstup jen na zvláštní povolení).
Minuli jsme malý vodopádek na říčce Untergrunache, cesta údolím se velmi mírně vinula do kopce, kolem vysoké travnaté kopce, kde se tu a tam pásly krávy.
Minuli jsme malý vodopádek na říčce Untergrunache, cesta údolím se velmi mírně vinula do kopce, kolem vysoké travnaté kopce, kde se tu a tam pásly krávy.
Ráz krajiny je podstatně jiný než místa, která jsme prošli doposud.
O doprovod krav taky nebyla nouze :)
Jde se takovým průsmykem stále podél říčky a ve předu se tyčí skalnatý štít hory Rettenstein (2366 m)
Došli jsme k farmě Käserei Kasplatzl, vyhlášené výrobou sýra. Samozřejmě bychom bez p. Brunner o tom nevěděli. Tato farma nabízí příjemné posezení jak venku, tak uvnitř.
Vevnitř je instalována průhledná skleněná stěna, kdy si návštěvník může na vlastní oči podívat, jak se sýry, které vidí na pultě ve vitrínce vyrábějí. Koupili jsme si dva kousky tvrdého sýra vynikající chuti - Bergkäse a Schnittkäse. Udělali si malou pauzičku na kafíčko a potom pokračovali v naší cestě na Labalmhütte do výšky 1263m. 
Labalmhütte je krásně položena horská chata, která nabízí odpočinek, jídlo, zázemí pro další výstupy do hor. Rozhodně jsme si vychutnali tuto atmosféru, počasí nám přálo a jak vidno z obrázku, dýchá odevšad neskutečná pohoda a klid. Stoly jsou rozestavěné po celé zahradě přímo na trávě, je tady rušno, ale každý se chová tiše, hlasy jsou tlumené, nikdo neruší ten nádherný klid hor.
Poobědvali jsme (Gulaschsuppe a Rindgulasch mit Kartofel), doplnili tekutiny a odpočinuli si na lehátkách, které tam pro návštěvníky jsou k dispozici. Je tu i malé dětské hřiště.
Lehnete si a máte nad sebou jen to krásné nebe a kolem hory.
Po krásném zážitku u chaty Labalmhutte jsme se vydali na zpáteční cestu. Sice zde byla možnost zvolit cestu jinou než tu, po které jsme sem došli, jenže jsme nebyli moc jisti, zda bychom to zvládli. Terény zde už vypadaly mnohem náročnější a zdálo se nám, že vedou strmým svahem. Tak jsme od toho raději upustili a šli jsme dolů po nám již známé cestě. Možná že jsme se ochudili o další zážitky, ale těch jsme i tak měli dost. nechtěli jsme zbytečně riskovat.
Sýry jsme odložili v autě na parkovišti a pokračovali jsme ještě do vesničky Aschau. Těsně před ní jsme si povšimli zajímavého místa - snad nějaká "atrakce" či co. Nějak jsme nevěnovali moc pozornost nápisům a rovnou jsme mířili k parčíku, kde bylo několik malých bazénků s křiš´tálově čistou vodou a dole štěrkové podloží nebo malé kamínky. Těmito bazénky se návštěvníci brouzdali naboso. Inu, krásné přírodní Knaipovy lázně (Knaipanlage) . Já je takto v přírodě viděla poprvé v životě. Byla jsem unešena. 
Voda byla strašně ledová. Nejdříve se mi tam vůbec nechtělo vlézt. Viděla jsem ale svého rozradostněného manžela, jak se tam slastně brodil. Jeho téměř dětská radost byla vskutku nakažlivá a zkusila jsem to tedy také. 
Nohy ve vodě bolely strašně. Myslela jsme si, že mi upadmou. Jaká to ale byla slast, když jsem z bazénku vyšla a za chviličku bylo po bolesti a krev se krásně rozproudila. Reflexní body na ploskách dostaly pěkně to, co po celodenní chůzi potřebovaly. Nakonec jsme si ponořili ve velké kašně i ruce až po lokty a cítili se znovuzrozeni.
Takto posíleni jsme pokračovali do vesničky Aschau. Vesnička má jen pár domků, některé fungují jako pensiony. Navštívili jsme kostelík, zapálili svíčku a okružní cestou kolem vsi jsme došli k parkovišti.
Poslední výlet letošní dovolené byl zcela jiný než ty předchozí a byl také krásný. Večer jsme už nikam nešli. odpočívali jsme s nohami nahoře na balkoně a užívali si pozdního večerního sluníčka, které příjemně hřálo.
Celá trasa byla dlouhá cca 12 km a pochodovali jsme 3:15 hod